Pavel Kosatík: Slovenské století

Předmluva

Je mně v Česku politicky trochu dusno, a tak píšu o Slovensku. Tahle knížka se vlastně zrodila z jedné besedy se čtenáři, kde padla otázka, v čem byl smysl první Československé republiky, když z jejích ideálů skoro nic nezůstalo po roce 1938, 1945, ale ani 1989. Z debaty se tehdy zrodila několikerá odpověď; pro mě nejzajímavější část zněla tak, že první republika dala vzniknout pozdějšímu a dnešnímu, samostatnému a demokratickému Slovensku.
Myslím si, že nebýt první ČSR, možná by se po roce 1918 Slovákům v pokračujícím společném státě s Maďary dál obtížně hájila jejich existence. Možná by tlak na ně, už před rokem 1918 silný, dál vzrostl. Myslím si, že ve velkých Uhrách, pokud by zůstaly zachovány v nějaké podobě, by nemaďarské národy před sto lety nedostaly prostor, jaký si Slováci vytvořili v první čs. republice. A ačkoliv i Češi potom udělali směrem ke Slovákům v dvacátém století spoustu chyb, dokázali jim alespoň nezabránit v jejich prudkém, ve výsledku šťastném rozvoji.
Nejde mi o něčí dávné zásluhy, dnes navíc asi nepodstatné. Ale fascinuje mě, tím spíš, že jsem Čech, jak Slováci dokázali svého dvacátého století využít, jak obrovský kus cesty v něm urazili. Řekl bych, že to vyniká právě ve srovnání s námi Čechy, kteří jsme jim byli celou dobu nejblíž. Oba naše národy přece v roce 1918 začínaly každý z úplně jiné pozice. Češi měli tehdy bohatou minulost, pestře politicky strukturovanou současnost i vize do budoucnosti, zatímco Slováci většinu toho všeho postrádali. V roce 1918 se teprve začali hledat, ale dělali to potom, samozřejmě s mnoha peripetiemi, tak, že po uplynutí stovky let na ně vůbec není špatný pohled. Rozhodně ne horší než na nás Čechy, kteří jsme kdysi bývali o tolik napřed.
Je zajímavé nahlížet novodobé slovenské dějiny zvlášť optikou česko-slovenských vztahů. V minulosti byly plné sporů, vášní a občas i velikého mrzení. Při bližším pohledu nejvíc českého čtenáře možná překvapí, že různé slovenské reprezentace chtěly po těch společných skoro sto let vlastně celou dobu totéž: soužití podle zásady „rovný s rovným“. To přání, důležité jako vzduch k dýchání, se neobjevilo až po roce 1989. Nepřinesli je až budovatelé čs. federace v roce 1968. Nezačali o něm mluvit lidé, kteří v letech 1943-1944 připravili Slovenské národní povstání. To přání tady bylo od samého začátku, v čs. případě tedy od roku 1918. Že je velká část nás Čechů celou dobu nechtěla nebo nebyla schopna slyšet, je jedna z největších záhad našeho společného vývoje. Já si totiž i po našem rozdělení myslím, že jsme těmi dvěma navzájem si nejbližšími národy na světě. Třeba v budoucnosti ještě vymyslíme něco společného, kde se slabší nebudou muset bát zas dalšího ovládání, protože slabých snad už nebude.
Vaši dnešní společnost si neidealizuju, milí slovenští bratři. Ale cítím z vás energii, kterou vám z té naší, české strany v současnosti trochu závidím. Myslím, že být dnes mladým, dvacetiletým Slovákem, hodně bych se těšil, co v životě zažiju. Ještě generace vašich otců ani dědů toto myslím až v takové míře neměly. Jste mladým národem, prožijte si tento svůj věk tak, aby vás časem těšilo se za ním občas ohlížet.
Jako autor mám jistou zásadu. Čím víc mám někoho rád, tím těžším zkouškám ho při psaní vystavuju. Ne abych působil bolest, ale abych dovolil skryté síle se opravdu projevit. Jak jinak než těžkými zkouškami poznat, co je doopravdy cenné? Snad se proto na mě nebudete zlobit, že jsem byl k některým vašim velikánům přísný. Věřím, že s úctou přísný, potřeboval jsem zjistit, kým doopravdy byli. Ne všichni z této mé zkoušky vyšli s chvalitebným výsledkem. Ale to je normální. O tom, to mi věřte, jako autor, který psává nejčastěji o Češích, něco vím.

NĚŽNÁ VERSUS SAMETOVÁ
(…) Postavení revolucionářů na Slovensku bylo složitější než těch v českých zemích. Vedli jednání s bratislavskými komunisty, ale zároveň museli ladit noty s pražským Občanským fórem. Vznik VPN vzbudil ve vedení OF vedle pochopitelného nadšení i otázku, k čemu je vznik druhé opoziční platformy vlastně dobrý. V Praze v duchu tradičního českého vnímání společného státu očekávali, že také na Slovensku, stejně jako v jiných regionech, budou vznikat lokální Občanská fóra podřízená jedinému centru. Z větších slovenských měst se tak ale stalo jenom v Košicích, kde byl tamní disent tradičně napojený na Prahu těsněji než ten bratislavský. Košické Občanské fórum se pak udrželo až skoro do parlamentních voleb v červnu 1990, kdy se spojilo s VPN.
Při prvních sbližovacích rozhovorech delegací VPN a OF na začátku prosince 1989 se někteří Češi cítili zaskočeni, když zjistili, že Slováci se považují za jejich zcela rovnocenné protějšky. Slováci byli připraveni s Prahou přátelsky diskutovat, nikoli podrobovat se automaticky jejím rozhodnutím. Také mnohé české studentské předáky skutečnost, že je slovenští kolegové neposlouchají, nejprve překvapila. Museli si zvykat.
Nečekaný impuls po pár týdnech vnesl do nově se formujících česko-slovenských vztahů prezident Václav Havel. Třiadvacátého ledna 1990 předložil Federálnímu shromáždění sadu návrhů. Vnímal je jako dozvuk proběhlé revoluce; jako opatření víceméně formální, jehož smyslem bylo uvést v soulad změny nastolené převratem s právním stavem. Jeho návrhy se týkaly změny státních symbolů, názvu armády a názvu státu. Ve všech třech případech se tyto návrhy vracely k terminologii nebo ikonografii první republiky, které s menšími změnami či beze změn přejímaly; stát se měl jmenovat, jako kdysi, Československá republika (z názvu tedy mělo zmizet adjektivum „socialistická“) atd.
Prezidentovi bylo později mnohokrát vyčteno, že návrh s poslanci dopředu neprojednal, tj. nenechal ho projít parlamentní procedurou, a předložil ho sněmovně jako hotovou věc, nadnášen křídly revoluční euforie a přesvědčením o síle své aury, v té době odůvodněným. Havel později uvedl, že skutečně měl v úmyslu postavit poslance před hotovou věc a donutit parlament, ve kterém v té době stále ještě přežívaly desítky předlistopadových komunistů, k rychlému schválení. Představoval si zhruba takovou diskusi, jaká v parlamentu proběhla v prosinci 1989 před jeho zvolením za prezidenta. Tedy skoro nulovou.
Na české straně se tehdejší Havlův parlamentní postup dodnes nejčastěji vysvětluje jako chyba víceméně procedurální či taktická. Kdyby si prý prezident tehdy počínal diplomatičtěji, píše se v českých knihách, parlament by nezačal nejdřív se ve věci rýpat a pak bouřit. Věc by neskončila pomlčkovou válkou, která vyústila v další dva roky česko-slovenských tahanic, završených rozpadem státu.
Příčinou toho, co se od 23. ledna 1990 dělo v česko-slovenských vztazích, však nebyla procedurální chyba. I kdyby Václav Havel učinil parlamentním zvyklostem zadost (byla ovšem otázka, co si pod pojmem „parlamentní zvyklosti“ po čtyřiceti letech vlády komunistů představit), reakce by byla stejně nesouhlasná. Slovenští poslanci přece smetli Havlovy návrhy nikoli proto, že nebyly dodrženy procedurální zvyklosti, ale protože je prezidentovy návrhy k smrti vyděsily. A jejich voliče na Slovensku taky.
Podstatně odlišné způsoby, jimiž si obě národní společnosti, česká a slovenská, vyložily výsledky sametové revoluce, náhle a nečekaně ukázaly, jak jsou si obě společnosti vnitřně vzdálené. Za normalizace to nebylo vidět, přinejmenším v českých zemích. Listopad 1989 tyto rozdíly ukázal. Zatímco Češi si z velké části vyložili pád komunismu jako návrat k demokracii, která existovala před komunismem, a tedy jako návrat k první republice (okamžitě znovu propukl kult Masaryka a Beneše a začala vycházet kvanta knih o jejich éře, často ji idealizujících), na Slovensku představa návratu před únor 1948, nebo dokonce před Mnichov 1938, vyvolala v mnoha hlavách čirou hrůzu. Protože to byl návrat dávno před to, čeho už bylo v minulosti ve složitém česko-slovenském zápase dávno dosaženo. Tedy před federaci.
Jakkoli federace po ústavní novele z roku 1970 zůstala pouhým pahýlem a postavení Slovenska za normalizace zdaleka neodpovídalo tomu, o čem se diskutovalo v roce 1968, představa, že by se mohl obnovit unitární stát (jak Havlův návrh sugeroval), znamenala, že by Slovensko odepsalo půlstoletí vývoje. Toto byl jeden z dalších důvodů, proč se na Slovensku během něžné revoluce nakonec objevilo více politické vůle než v českých zemích navázat na rok 1968: protože v onom roce Slováci ve svých národně emancipačních snahách dospěli nejdál. Pro mnoho Čechů byl na jaře 1990 rok šedesátý osmý naopak zdrojem posměchu, tehdejší pouhá „demokratizace“, zaváděná osvícenými členy KSČ, pro ně nebyla ničím ve srovnání s demokracií, jaká v Československu panovala před zavedením všech omezení vyplývajících z režimu Národní fronty.
Pomlčková válka, vyvolaná Havlovým parlamentním vystoupením, přirozeně ukazovala pouhý povrch sporu. Češi chápali jako projevy slovenské zakomplexovanosti, když byli nuceni společně s bratry vymýšlet stále nové a občas dost kostrbatě znějící názvy společného státu, ve kterém by ono „slovenské“ nebylo, tak jako dosud celou dobu, jen přívěskem „českého“. Nezřetelným nejen pro cizince, kteří, ač znalí Československa, neměli často o existenci slovenského národa ani v roce 1990 ponětí. Ani mnoho Čechů v onom roce 1990 nechápalo, že Slovensko není jenom jedním z regionů státu, který je z principu český. A že se jeho obyvatelé cítí příslušníky národa, který se celou dobu od roku 1918 snaží manifestovat svou svébytnost. Dnes ještě víc než dřív.
Normalizace utužila v českých očích chápání Slováků jako svérázných obyvatel státu, kterému se, i když federálně, vládne z Prahy. Název „Česko“, který se od vzniku samostatné České republiky dodnes s obtížemi prosazuje jako její jednoslovný název, se ve skutečnosti vytvořil už právě za normalizace. Tehdejší český federální establishment si jím označoval Československo jako takové. Zatímco slovenský národ se celou dobu vyvíjel, pro velkou část českých očí tedy i v roce 1990 stále platilo, že co je české, je i československé a naopak.
A cokoli nad to rušilo český uživatelský komfort ve společném státě. Česká publicistika začala tedy vyčítat slovenské, že navržená pomlčka v názvu státu evokuje doby druhé republiky a následného rozpadu ČSR (jako kdyby Slováci byli ti, kdo za něj tehdy mohli). Slovenské reakce šly tedy hloub do historie a podle pravdy připomněly, že původní název státu, užívaný jeho zakladateli, pomlčku vesměs obsahoval, a to nejen před rokem 1918, ale i v prvních letech po něm; dokladem jsou dobové veřejné listiny, platidla, poštovní známky apod.
Václav Havel později, ve vzpomínce na události jara 1990, vzpomínal, že „ze všech politiků se náhle stali jazykovědci, historici a heraldici“. Navenek učené diskuse o formě (názvu státu) však jenom kamuflovaly podstatu, a ta zněla, že každý z obou národů očekával od společného státu něco jiného: Češi de facto stát unitární, tak jak společnou republiku prožívali do roku 1968, ale vlastně i potom, v ústavně zmrzačené federaci. No a Slováci, co ti mohli chtít? Jako vždycky totéž, co žádali už od roku 1918: „rovný s rovným“… Přitom i mnozí z nich si byli vědomi, jak také jejich národ ta nedokonalá federace zmrzačila. Mnozí si nebyli jisti, zda na zvyšování národnostních požadavků mají vůbec právo, zvlášť pokud nebylo možné přehlédnout, že emocemi nabitou agendu se pro sebe snaží usurpovat nacionalisté a jiní populisté.
Povolaní jazykovědci, ve snaze vyhovět politikům na obou stranách, začali spřádat krkolomně znějící teorie, podle kterých slovo „česko-slovenský“ ve slovenštině vlastně znamená totéž jako „československý“ v češtině – a že tedy Slováci mohou dostat pomlčku, protože beztak bude platit jenom pro ně, kdežto pro Čechy zůstane všechno při starém. Znělo to jako výsměch. Výsledkem pomlčkové války nakonec bylo, že pro domo dostal stát název Česká a Slovenská Federativní Republika. Za cenu dvou pravopisných chyb v názvu (velkého „f“ ve slově „federativní“ a velkého „r“ ve slově republika“) se mělo zakrýt, že obě strany rozumí názvu státu různě. Podle Čechů šlo o jeden společný stát, v němž slovo federace vlastně znamenalo bůhvíco, kdežto Slováci za stát považovali dvě samostatné a rovnocenné republiky vedle sebe, spojené dohodnutou nadstavbou. K úplnému oddělení názvů státu došlo v mezinárodním styku: tam Češi označovali svůj stát Československo a Slováci Česko-Slovensko. Říkalo se tomu dohoda, ale bylo zřejmé, že jde o nedohodu, že pod stejným obalem každá strana vidí úplně jiný obsah. A že tedy nic nekončí, ale teprve začíná.

pavel kosatík