OBSAH

Július VANOVIČ: Už polstoročie ?

Nina VARON: Vždy na jar kvitne básnenie

Pohľad do „tajomstiev sveta“ básnika Jana Zahradníčka

Z českej barokovej poézie – Jan Ámos Komenský

Peter THABIT JONES:Spievanie v reťaziach: Majstrovstvo a poézia

Claude PUJADE-RENAUDOVÁ: Všetko pokojne spí okrem lásky

Antonio MACHADO: Krajina

Nikos KARUZOS: Básne

 

VÝROČIA

Ivan ČIČMANEC: Dotyky s Jánom Johanidesom

Ľubomír FELDEK: Nebanujem, že som bol v roku 1951 v Budmericiach

 

Rasťo PIŠKO: Aforizmy

 

ZO SVETA DIVADLA

Stanislava MATEJOVIČOVÁ: Umenie úsudku o hodnote vecí

 

Z VÝTVARNÉHO UMENIA

Mária KOVALČÍKOVÁ: Kontemplatívna maľba Jána Valíka

 

NAMIESTO RECENZIE

Dana PODRACKÁ: Variácie na tému Potopené duše

Martina PETRÍKOVÁ: Osobné alebo rodinné dejiny čítania

 

RECENZIE

Eva TKÁČIKOVÁ: Príbehy vynesené z medeného podzemia

Martina PAVLIGOVÁ: Zastavený uprostred krásy

Martina PAVLIGOVÁ: Tri poetické zastavenia

Lucia Marcinátová: Keď biela sčernela a sladká chuť zhorkla

 

DOKUMENTY DOBY

Kňazom a učiteľom obojakej viery a vyznania na Slovensku

 

Z čísla vyberáme:

 

Pohľad do „tajomstiev sveta“ básnika Jana Zahradníčka

O četbě básní

Jak číst básně , jak přistupovat k básni, abychom toho, co je v ní uloženo, vytěžili co nejvíce ? A co si myslet o četbě básní, kterým čtenář nerozumí a které přesto probouzejí silnou vnitřní ozvěnu ? Aby bylo možno odpovědět na takové otázky, nebo aspoň přispět několika prostými radami těm, kteří mají o poezii opravdový a nelíčený zájem, bude potřeba prvně říci, co to báseň je, jak přichází na tento svět a co je vlastně jejím posláním.

Báseň, jako všechna umělecká díla, odpovídá naší potřebě krásna. Člověk má naléhavou, živelnou potřebu krásy, všechny jeho smysly volají po ní. Příroda je zajisté krásná, je krásná rozkvětlá jabloň, vlnící se pšeničné pole, je krásná obloha a tvář ženy, a na každém mistě a v každé chvíli může být oko čisté a otevřené zasaženo zjevením krásy, která probíhá všemi stupni síly od pianissima motýlího letu až k rozezvučení všech živlů, kde už hraničí s hrůzou. Příroda je zajisté krásná, ale člověku oddávna nestačilo být divákem krásy. Byl stvořen k obrazu božímu, k obrazu Boha Stvořitele, bylo tedy do něho vloženo také tvůrčí tíhnutí, které se projevuje právě v umění. Žádný umělec nestvořil ovšem a nikdy nestvoří něco, co tu už nebylo, netvoří z ničeho, jako tvoří Bůh. Napodobuje Boha jenom tím gestem, s nímž si pro své dílo vybírá to, co už bylo dáno, a Příroda, Dějiny a Zjevení jsou mu nesmírnou zásobárnou symbolů, kde se jeho obrazotvornost prochází jako vševládná paní a váží a vyzdvihuje to, co se pro jeji záměry hodí. Počíná si z cela svobodně, neboť nekrade, nezná rozpaků, neboť je doma.

Pro ty, kdo poezii milují, není potřeba ani jediného slova na její obranu. Ale žijeme v časech, kdy všechno pravé a krásné potřebuje naši pomoci, kdy ohrožení slova i toho, co slovo znamená, si žádá, abychom měli jasné a silné přesvědčení tam, kde se pokolení před námi mohla oddávat bezstarostnosti..

 

 

NIKOS KARUZOS

 

POKRAČUJEM

 

…Neskôr som prešiel do utkvelej fantázie

a videl som farebné kráľovstvo svojho hrobu.

O chvíľu sa rozvírila veľká diskusia

okolo skutočného ukrižovania.

A ako noc napĺňala moje oči

hvízdaním zhromažďujúc

stádo lások

jeden neznámy a vskutku neuveriteľný človek

zvinul do bielej plachty ťažkého tigra

nemého od námahy a potu.

Cvrčky sa bezcieľne vytrácali

a vody sa párili s tmou.

 

LIEČEBNA KÚRA

 

Čas je všeobecný.

Nemôžeme lokalizovať vidiny.

Nemôžeme rozdávať blesky

z vretien neba v dávkach.

O chrobákovi premýšľame prosto

veľká hodina života existuje tak ako ostatné…

Neprešiel ani týždeň čo som videl

dve mulice na dedine

ako na chrbte vysúšajú smrť.

Čas je posmeškár.

Je neúčastný ako kiosky v pohybe.

(Smútky, 1969)

 

NAD SPOTREBU

 

Bil som rukami do modrých krištáľov neba

v pretemnej budúcnosti vykorenený.

Bola sobota a chudobný Ježiš

bosý milenec agónie

z tieňa národov pretekajúci strážca

čakal na rozradostené stareny v polosvetle.

Vykladá žalm akoby polieval záhony

chvejúci sa kňaz a čistý

vzduch nosič spánku.

Európa, Európa nie si nič iné

než pokračovanie Barabáša.

(Trávnaté rokliny, 1974)