O četbě básní

Jak číst básně , jak přistupovat k básni, abychom toho, co je v ní uloženo, vytěžili co nejvíce ? A co si myslet o četbě básní, kterým čtenář nerozumí a které přesto probouzejí silnou vnitřní ozvěnu ? Aby bylo možno odpovědět na takové otázky, nebo aspoň přispět několika prostými radami těm, kteří mají o poezii opravdový a nelíčený zájem, bude potřeba prvně říci, co to báseň je, jak přichází na tento svět a co je vlastně jejím posláním.

Báseň, jako všechna umělecká díla, odpovídá naší potřebě krásna. Člověk má naléhavou, živelnou potřebu krásy, všechny jeho smysly volají po ní. Příroda je zajisté krásná, je krásná rozkvětlá jabloň, vlnící se pšeničné pole, je krásná obloha a tvář ženy, a na každém mistě a v každé chvíli může být oko čisté a otevřené zasaženo zjevením krásy, která probíhá všemi stupni síly od pianissima motýlího letu až k rozezvučení všech živlů, kde už hraničí s hrůzou. Příroda je zajisté krásná, ale člověku oddávna nestačilo být divákem krásy. Byl stvořen k obrazu božímu, k obrazu Boha Stvořitele, bylo tedy do něho vloženo také tvůrčí tíhnutí, které se projevuje právě v umění. Žádný umělec nestvořil ovšem a nikdy nestvoří něco, co tu už nebylo, netvoří z ničeho, jako tvoří Bůh. Napodobuje Boha jenom tím gestem, s nímž si pro své dílo vybírá to, co už bylo dáno, a Příroda, Dějiny a Zjevení jsou mu nesmírnou zásobárnou symbolů, kde se jeho obrazotvornost prochází jako vševládná paní a váží a vyzdvihuje to, co se pro jeji záměry hodí. Počíná si z cela svobodně, neboť nekrade, nezná rozpaků, neboť je doma.

Pro ty, kdo poezii milují, není potřeba ani jediného slova na její obranu. Ale žijeme v časech, kdy všechno pravé a krásné potřebuje naši pomoci, kdy ohrožení slova i toho, co slovo znamená, si žádá, abychom měli jasné a silné přesvědčení tam, kde se pokolení před námi mohla oddávat bezstarostnosti..