V září 1967 by se dožil Husákův politický mentor Vladimír Clementis pětašedesáti let. U této příležitosti napsal Gustáv Husák seriál zajímavých vzpomínkových článků do časopisu Kultúrny život a rovněž byla slavnostně odhalena na domě na bratislavském Náměstí Slovenského národního povstání, kde Clementis v meziválečném období bydlel a pracoval, pamětní deska s jeho bustou. Clementisova kamenná hlava hleděla na prázdný podstavec, který předtím patřil soše Josifa Vissarionoviče Stalina, kterou ještě před svým zatčením pomáhal Husák odhalovat. Zajímavé doznění protikladnosti doby nabízí tehdejší vtip o tom, „jak si jedna žena stěžuje druhé, k čemu jí je celá ta slavná destalinizace, když má jednoho malého Stalina doma…“

Gustáv Husák ovšem působil na konci šedesátých let i v průběhu československého jara v nejedněch očích jako progresivní element komunistické strany, který přináší do veřejného prostoru svěží vítr. Dával mnohým lidem naději na hlubší změny, ačkoliv ve skutečnosti jen málokdo znal skutečnou hloubku jeho reformního smýšlení. Tato skutečnost byla převážně dána vnějšími okolnostmi. Tím, že se radikálně vymezoval vůči nepopulárním politickým představitelům a že kvůli své minulosti disponoval aurou mučedníka a (slovenského národního) hrdiny. Jak již víme, kladné hodnocení rovněž získal u slovenské veřejnosti za své úsilí o národní emancipaci a zřízení česko-slovenské federace.

Husákův myšlenkový svět však spíše zůstával v zajetí minulosti a jeho generační zkušenosti. Gustáv Husák vycházel z negace, snahy o překonání kapitalistického systému (i v globálním smyslu), který si sice zakládal podle jeho mínění na formální rovnosti, ale ve kterém ve skutečnosti veškeré bohatství, a tak i politickou moc, ovládá oligarchie. Husák především zůstával komunistou přesvědčeným o správnosti po válce nastoupené cesty, za jejíž záruku považoval vedoucí úlohy komunistické strany a spojenectví se Sovětským svazem. Správnost nastoupené cesty spatřoval v její „vědeckosti“ a životaschopnosti, již dokládalo podle jeho názoru dění po XX. sjezdu KSSS, které označoval za „obrodný proces“. To, co na ní kritizoval, byly deformace: chybně uplatňované metody, zneužívání osobní moci a neochota hledat nové cesty a otevřeně hovořit o nedostatcích jak v česko-slovenském poměru, tak v direktivním řízení ekonomiky či propagandě, které by se více měly orientovat na „konzumenta“ s cílem „svobodného rozvoje člověka, jeho materiálního a kulturního rozletu“.

Husák byl obeznámen s novými myšlenkovými proudy v komunistickém hnutí. Ostatně jako vědecký pracovník Slovenské akademie věd se dostával i k zahraniční literatuře a odborně se zabýval společenským systémem Jugoslávie, s akcentem zejména na státoprávní otázku a otázku samosprávy. Nechával si také překládat u spisovatelky Hany Ponické texty italských komunistů o specifických cestách k socialismu, což patřilo k intelektuálnímu bontonu popisované doby (italské zkušenosti, zvláště pak citátů Palmira Togliattiho se také selektivně dovolával). Avšak specifické cesty k socialismu jako alternativnímu modelu vůči stávajícímu řádu odmítl. Husák zůstal kritikem kapitalismu, který neztotožňoval s demokracií, stejně jako socialismus s diktaturou, přičemž vycházel z již daného zřízení, které mínil zdokonalovat. Ve skutečnosti proto nenabízel k tehdejšímu politickému systému Československa reálnou alternativu.

Pokud pozorně čteme Husákovy interní, ale i veřejné projevy, zjišťujeme, zvláště v porovnání s jinými texty tzv. reformních komunistů, že Husák až ostentativně dával najevo oddanost Sovětskému svazu a kontinuálně varoval před „antikomunismem“, „antisovětismem“, „anarchistickými“ a „pravičáckými“ projevy a vůbec před přílišnou liberalizací veřejného prostoru. Současně ovšem poukazoval i na nebezpečí z druhé strany, od „dogmaticko-konzervativních sil“. V Husákových vyjádřeních lze dvojakost pozorovat obecně. Na jednu stranu hovořil o zabezpečení občanských práv jednotlivce, svobodě projevu, svobodě shromažďovací, aktivním podílu občanů na věcech veřejných, dokonce proti existenci „železné opony“ a pro přímou demokracii (participaci zaměstnanců na správě podniků a zemědělských družstev), avšak vše v rámci „systému socialistické demokracie“, jelikož „každá sloboda i každá demokracia má svoje hranice“.

Z jeho vyjádření je vcelku jasné, co tím konkrétně myslel. Zejména se vyslovoval proti návratu kapitalistického systému, dějinnému etapovému návratu před „Únor“, a pro udržení i obranu zespolečenštěných výrobních prostředků. Odmítl také pluralizaci politického systému – vytváření opozičních stran. Vymezil se jak vůči Klubu bývalých politických vězňů (K231), Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a přípravnému výboru sociálnědemokratické strany, tak vůči manifestu 2000 slov i myšlence zákona o národním smíření, která byla inspirována pozdně frankistickým Španělskem a měla sloužit k stmelení národa, rehabilitaci osob postižených nezákonnostmi režimu a stíhání pachatelů. Husák naopak upozorňoval stranické novináře, že se mají při výkonu svého povolání řídit stranickou linií, a vycházel z polarizace plynoucí z třídního zápasu.

Vůči Husákovi se sice občas v interních intelektuálních kruzích, které překračovaly, či již překročily myšlenkové paradigma stávajícího totalitárního režimu, vyskytly určité pochybnosti, ale spíše kvůli jeho autoritářské povaze. Husák se například dokázal na základě názorové polemiky o čechoslovakismu rozejít s přítelem z mládí Eduardem Frišem či Zorou Jesenskou, které pak nemohl přijít na jméno. Jeho dvojakost pak byla vykládána jako zdatné taktizování. Vítězilo vědomí toho, co prožil v 50. letech, a respekt k němu jako k hlavě reformního pohybu v Komunistické straně Slovenska. Je přitom důležité také zmínit, že Husákovy veřejné projevy z období pražského jara byly často mediálně kráceny, což bylo vzhledem k jejich délce i pochopitelné. Ovšem velmi často z nich vypadávaly právě pasáže, ve kterých zaznívala kritika přílišné liberalizace veřejného prostoru a oddanost Sovětskému svazu.

Jak je známo, Gustáv Husák byl v šedesátých letech napojen na intelektuální kruh kolem časopisu Kultúrny život. Jednalo se do určité míry o účelové spojenectví. Husák se již po své rehabilitaci pokusil založit vlastní časopis, ale nebylo mu to umožněno. Proto rád přijal nabízený prostor Kultúrneho života, kde mohl prezentovat své myšlenky i sám sebe. Redakci zase vyhovovalo, že Husákovy texty budí zájem čtenářů a jedná se v konečných důsledcích o spojenectví proti Antonínu Novotnému. Po jmenování místopředsedou vlády v dubnu 1968 však Husák již do redakce nikdy více nevkročil.

Jak vzpomíná Agneša Kalinová, Husák přivodil v tomto času názorového kvasu redakčnímu kruhu zklamání svými články k dvacátému výročí „Vítězného února“, redakce je považovala za konzervativní. Husáka o negativních reakcích patrně informovala jeho partnerka, tamější redaktorka Viera Millerová, a z toho pak mohla pramenit jeho nedůvěra. Patrně se však jednalo o zástupný důvod. Otevření veřejného prostoru Husákovi umožnilo se osamostatnit a v květnu 1968 obnovit periodikum Nové slovo, které založil během slovenského povstání. Husákovi se podařilo získat pro jeho redakci některé osobnosti Kultúrneho života a přitáhnout i další významné intelektuály: Ladislava Novomeského, Miroslava Válka, Vladimíra Mináče, Viktora Pavlendu, Viliama Plevzu, Hvezdoňa Kočtúcha či již zmiňovanou Vieru Millerovou. V tomto aktu byla i demonstrace Husákovy síly a sebevědomí, vytvoření si veřejně podpůrné tribuny i vymezení se vůči – pro něho již názorově nevábnému – obsahu Kultúrneho života.

Jedním z nejmedializovanějších polemických témat se pro něho stala kauza spisovatele Ladislava Mňačka, který emigroval z Československa na protest proti československé kampani vůči Izraeli v souvislosti s Šestidenní válkou na Blízkém východě, která se udála v červnu 1967. Husák, který se s Mňačkem osobně znal, vůči němu veřejně nešetřil kritikou. Považoval jeho přístup za slabošský a nečestný, za spojování se s nepřítelem a ironizoval Mňačkovu snahu po lednu 1968 navrátit se do Československa, přičemž si vzal na paškál i s ním solidarizující novináře. Redaktoři Kultúrneho života pak s Husákem polemizovali, což patrně také přispělo k jejich rozchodu.

Málo známý je přitom související fakt, že již v lednu 1968 Husák upozornil nové slovenské stranické vedení, aby bylo obezřetné vůči „proizraelské skupině“ ve straně, přičemž jmenoval Eduarda Goldstückera a právě Mňačka a zmiňoval další nežádoucí projevy demokratizace, které by mohly narušit spojenectví a orientaci Československa na Sovětský svaz. Husák takto závažné projevy jistě nedělal nahodile, nýbrž ve snaze demonstrovat svoji loajalitu k Sovětskému svazu. Nemohl některé tamější kruhy již tenkrát, či později tento postoj upoutat? Hodí se připomenout, že zmiňovaný konflikt na Blízkém východě aktivizoval v sovětském bloku kampaň proti sionismu a prohlubující se sovětská kritika československého vývoje mířila ostře i proti komunistickým funkcionářům židovského původu (František Kriegel, Jiří Pelikán, Ota Šik nebo již zmiňovaní Goldstücker a Mňačko). Kampaň nalezla odezvu i v pozdějším výkladu československých událostí, mimo jiné i v známé propagandistické brožuře, tzv. Bílé knize, a projevovala se ještě v 70. letech.

Gustáv Husák sledoval nejen domácí dění se značnými obavami, nedomníval se sice, že ze strany Sovětského svazu bezprostředně hrozí vojenská intervence do Československa, ale uvědomoval si nebezpečí plynoucí ze sílící liberalizace veřejného prostoru, který se vymknul KSČ z rukou a narušoval její vedoucí mocenské postavení. Husák se snažil v této věci apelovat na přední funkcionáře. Na tom, že demokratizace zašla příliš daleko, se začátkem léta shodl s prezidentem Ludvíkem Svobodou, rovněž se snažil působit na Alexandra Dubčeka, kterého sice veřejně hlasitě hájil, ovšem interně považoval za politika nedostatečně vybaveného na zvládání krizových situací. Již v květnu 1968 si prý neodpustil poznámku k českým zástupcům Národní fronty: „Proč v Praze děláte z Dubčeka geroje? Je průměrný herec. Vše přivede do průseru!“

Také v těchto momentech se objevovala Husákova dvojaká hra, stejně jako během léta 1968, kdy byly v plném proudu přípravy na stranické sjezdy. Husák měl přirozeně ambice politicky povýšit, v této době byl totiž stále pouhým řadovým členem strany a cítil podporu u členské základny, zejména inteligence a odbojářů (nikoliv náhodou tenkrát předsedal slovenskému Svazu protifašistických bojovníků). Rozhodl se proto pro ofenzívu, a aniž by se vzdal varovných poznámek vůči „pravému“ nebezpečí, zradikalizoval svá vyjádření vůči „levým“ a vyslovoval se za očistu stranického života od zkompromitovaných lidí i obměnu Ústředního výboru KSS. Vymezil se rovněž vůči slovenskému komunistickému vedení v čele s Vasilem Biľakem, který se v této době již politicky rozešel s Alexandrem Dubčekem a zastával pevně prosovětské postoje. Husák se tak stavěl za Dubčeka a navzdory Biľakově zlosti pomohl prosadit, aby se sjezd KSS konal ještě před sjezdem KSČ. Oficiálně kvůli tomu, aby Slováci měli jasnou a silnou pozici při vyjednávání o česko-slovenské federaci. Ve skutečnosti také proto, aby došlo k posílení pozic reformistů o slovenské delegáty na následném celostátním sjezdu.

Gustáv Husák také veřejně zaútočil pichlavou připomínkou, že slovenské stranické vedení se sice tváří jako „progresivní“, avšak v minulosti podporovalo Novotného. Avšak dodával, že neměl na mysli Vasila Biľaka, u kterého naopak předpokládal, že bude i po sjezdu hrát v politice významnou roli. Husákův prudký předsjezdový nástup totiž vybudil Biľaka k aktivitě. Interně se s výhružkami vůči sobě vymezili, aby se nakonec domluvili, že proti sobě nebudou vystupovat a předběžně se dohodli i na personálních otázkách – „rozdělení sfér vlivu“. Biľak si uvědomoval, jak silnou podporou zdola Husák disponoval, a znal i jeho politické kvality. Husák zohledňoval, že Biľak se těšil důvěře Moskvy a vlivu ve stranickém aparátu. Podle sovětských záznamů proto Husák ustoupil od kandidatury na lídra Komunistické strany Slovenska a spokojil se s postem budoucího předsedy slovenské vlády, která měla být ustanovena po realizaci česko-slovenské federace. Oba by se také společně s Miloslavem Hruškovičem a Jozefem Lenártem stali členy komunistických předsednictev. Husák navíc prosazoval odchod Michala Pecha a Jána Janíka z politického života, naopak se stavěl za Jozefa Zraka, Viktora Pavlendu nebo Márii Sedlákovou, což Biľak akceptoval. Oba slovenští politici se tak ovšem smluvili pod podmínkou, že se do doby konání komunistického sjezdu nic závažného nezmění. Jako by snad měli nějaké tušení.

Obecný omyl politiků československého jara byl v realitě věcí. Československo nebylo „pupkem světa“, nýbrž jeho zcela jinou částí. Již samotné pojmenování československého pokusu o reformu jako „socialismu s lidskou tváří“ vybízelo k logické reakci, kterou údajně také Brežněv učinil před Dubčekem: „A u nas kakoje?“ Moskva chápala rozmachující se československé občanské hnutí a v jejich očích nedisciplinované i neschopné komunistické vedení jako potenciální hrozbu přechodu Československa ze sféry jejího vlivu a s tím případně spojeného dominového efektu. Proto se rozhodla jednat a společně s dalšími členskými státy Varšavské smlouvy vojensky zakročila. 20. srpna, v den vstupu jejich vojsk na československé území, se Gustáv Husák nacházel v Žiaru nad Hronom, kde na předsjezdovém shromáždění v Závodu SNP pronesl projev, ve kterém vsadil na radikálně reformní tón: Jsou jednotlivci, kteří by chtěli přivřít dveře, kterými proudí čerstvý a zdravý vzduch do našeho politického života,“ vymezoval se mimo jiné i vůči Biľakovi. „Jsem přesvědčen, že tento nový proud, představovaný soudruhem Dubčekem, je tak silný v českém a slovenském národě, že není síly, která by ty dveře zavřela, aby nás někdo dostal zpět, nebo nám uzavřel další vývoj a další perspektivy.“

Paradoxnost tohoto projevu v souvislosti s následným vývojem je důkazem toho, že i takový pragmatik jako byl Husák, stále ještě v této době nevěřil v možnost vojenské intervence, o které se již nějaký čas veřejně spekulovalo, a domníval se, že Leonid Iljič Brežněv „blafuje“. Husák nepočítal s reálností vojenského zásahu, neboť Sovětský svaz by podle jeho názoru neriskoval eskalaci mezinárodního napětí a poškození vztahů v socialistickém bloku a socialismu jako ideje. „Večer jsem se vrátil do svého bydliště v Bratislavě a v noci jsem byl vzbuzen s tím, že jsou zde vojska,“ vzpomíná po letech na osudovou noc z 20. na 21. srpna 1968. „Byl jsem překvapen. O přípravě vstupu vojsk až do jeho uskutečnění jsem já osobně nic nevěděl a ani jsem neslyšel nikoho z mně známých funkcionářů o této možnosti vůbec hovořit. Stejně tak jako já byli překvapeni i předseda vlády p. Černík i místopředsedové p. Štrougal a p. Colotka,“ s nímž se časně zrána za drnčení tanků v bratislavských ulicích setkal v sídle Ústředního výboru KSS v Bratislavě, ale to bychom o několik hodin předbíhali.

Tam totiž hned po půlnoci zasedal slovenský stranický sekretariát a předsednictvo, které vedl Miloslav Hruškovič. Ten byl také nepřítomným Vasilem Biľakem zasvěcen do sovětského plánu na legalizaci příchodu vojsk pomocí přijetí prohlášení, že vojáci přišli na pozvání československého politického vedení. Hruškovič proto předložil členům vedení text zvacího listu a tvrdil, že v Praze byl schválen všemi členy předsednictva ÚV KSČ, včetně Dubčeka, a že proti byli jenom Josef Smrkovský a František Kriegel. V následujícím hlasování hlasovalo šest z deseti přítomných členů slovenského předsednictva pro Hruškovičův návrh. Když však zanedlouho dorazil dálnopis, že v Praze byla vojenská intervence odmítnuta jako flagrantní porušení mezinárodního práva a o tom přijaté stanovisko předsednictva ÚV KSČ navíc vysílal rozhlas, vznikl v sídle slovenských komunistů zmatek, který mimo jiné vedl k telefonickému vzbuzení dosud spícího a nic netušícího Husáka.

„Telefón zobrala tá jeho kuchárka – stará pani [Helena Kyselicová] – že prišiel pred pol nocou a že spí. Tak ho zavolajte. Potom prišiel k telefónu a mu hovorím že… či vie voľačo, že sa voľačo deje. On, že nič nevie, vzpomíná Samuel Falťan, jenž trval na pozvání Husáka a Colotky jako místopředsedů vlády na zasedání předsednictva, o čemž dotyčné informoval. Husák se brzy dostavil do rušného místa, bydlel totiž nedaleko, a označil Hruškovičovo tvrzení za dezinformaci a „pokus o vrazenie noža do chrbta A. Dubčeka“. Následně pomohl prosadit přehodnocení předcházejícího prohlášení na protestní, které vstup vojsk odmítlo a deklarovalo věrnost politickému vedení Alexandra Dubčeka.

Následně se Husák naopak snažil tlumit vášně a nabádal k rozvaze. Například pomohl na žádost komunistického vedení společně s Petrem Colotkou zklidnit shlukující se studenty. Po příchodu vojsk se totiž už okolo 5. hodiny ranní shromáždilo jen na bratislavském Náměstí Slovenského národního povstání kolem 700 osob a později došlo i ke srocení asi 100 – 150 mladých lidí před budovou Ústředního výboru, kteří se brzy po vystoupení Husáka a jeho výzvách ke klidu rozešli. Rovněž již padly první lidské oběti. V tomto dramatickém čase potkal vedoucí ideologického oddělení ÚV KSS Miroslav Kusý „rozrušeného“ Husáka, který mu oznamoval, že byl na Ústředním výboru a je rozzlobený, jaká tam vládne hysterie a neschopnost cokoliv konat. A právě během pozorování Bratislavou valících se tanků dodal památnou větu: „Ja tento národ zachránim, aj keby mňa mali všetci napľuvať do očí.“

Ukážka z knihy Michala Macháčka „Gustáv Husák“, ktorú vydáva v novembri 2017 vydavateľstvo Vyšehrad (publikácia okrem iného obsahuje odkazy na pramene).