Co se dnes změnilo?

Člověk postmoderní éry se čím dál rychleji vyvazuje z církevních společenství, a tak přestává rozumět tradici, v níž se po staletí uchovávaly základní prvky křesťanské zvěsti a praktické zbožnosti; jsou mu stále vzdálenější symboly a gesta bohoslužebných obřadů, stojí v rozpacích i nad výše uvedenými výpověďmi církevních vyznaní.

Nerozumí tomu, že existuje nějaká autorita, jíž by se měl odpovídat za to, že se proti ní provinil hříchem. Čím dál nesrozumitelnější je mu navíc sám pojem hřích. Jakžtakž je ochoten spojovat jej s nějakým sexuálním deliktem (vzpomene si na „sladký hřích“ v té či oné písničce nebo na dráždivé hovorové úsloví: „stála by za hřích“), ale že by byl od narození sám zatížen temným stínem, je mu naprosto cizí.  Nespojuje se svou existencí žádnou vinu, dogma o dědičném hříchu je mu neprůhledné. Nerozumí ani tomu, že by někdo tento hřích a s ním spojenou vinu měl vzít na sebe a podstoupit zástupnou oběť za jejich odstranění.

Ví naproti tomu o zlu, neštěstí, předčasné smrti, o menších i větších katastrofách. Děsí ho kruté násilí, o kterém se každodenně dovídá z médií. Zná je také ze svého okolí, někdy je utrpěl i na vlastním těle. Bojí se, že vlna terorismu dolehne i k nám. Sám v životě zakouší drobné i větší neúspěchy, životní ztroskotání se někdy nevyhne ani jemu či jeho blízkým. Spíše než o hříchu tak přemýšlí o absurditě života, která ho znepokojuje svou takřka všudypřítomností.

Mentalita dnešních lidí se hluboce liší od mentality středověkého i barokního člověka, pro něhož Bůh, ďábel, hřích, vina, smrt, peklo byly skutečnostmi provázejícími jeho pouť slzavým údolím. Ale ještě člověk devatenáctého století, ba dokonce naši rodiče a prarodiče, uznávali Boží autoritu, připomínali si svou smrtelnost, věděli, že člověk musí překonávat sklony ke zlému, že se musí cvičit v životní odpovědnosti.  Věděli, že existují mravní ctnosti a duchovní cíle, o které stojí za to usilovat. Patrně to neplatilo všeobecně, ale v každé společnosti se našli jednotlivci i větší skupiny lidí, u nichž se tento étos uplatňoval. Především církve pak byly místem, kde se mravní a duchovní hodnoty kultivovaly a po generace předávaly. Odtud pak prosakovaly do dalších oblastí společenského života. To je dnes v hluboké krizi.

 

Víra a zkušenost z totality

K této frustraci přispěla i existence dvou totalitních systémů, jež opanovaly dějinnou scénu  Evropy  již  v první  polovině  20. století. Jde jednak o komunistickou ideologii, která se po revoluci v říjnu 1917 politicky konstituovala v Sovětském svazu, a jednak o nacistický režim v Německu třicátých let. Jejich zrod a trvání byly provázeny nepředstavitelnými hrůzami: koncentrační tábory v Německu a okupovaných zemích, Gulag v Sovětském svazu. V obou těchto továrnách na smrt  přišlo  o život více obětí,  než  které  stála  samotná  válka  v letech 1939 – 1945.  A opět  s oním  rysem  anonymity, který zachvátil a prostoupil  mašinérii  přinášející  záhubu milionům. Kdo nese odpovědnost za tento ďábelský mechanismus? Už takto položená otázka tváří v tvář zlu, které co do rozsahu a způsobu provedení nemá obdoby, prozrazuje, že je kladena jakoby z půdorysu tradičního mravního a právního vzorce.  Jenže všechny vzorce chování byly totálním a zároveň anonymním  způsobem  vedení  války rozkolísány do té míry, že se vytrácela osobní odpovědnost. Mor zkázy se šířil po trajektorii, na jejímž počátku stála napůl anonymní, napůl nepřímá rozhodnutí, která v procesu  vyhlazování  realizovala jen slepí vykonavatelé rozkazů.*

V poválečné obnově se Evropa vzchopila k novému optimismu rekonstrukce. Avšak svědci konců obou světových válek vzpomínají, že po té druhé byla radost z míru o něco slabší. Na  dně duše evropského  člověka  se  usídlil  duch  skepse,  opatrného vyčkávání, pragmatického kalkulu. Pád totalitních systémů s sebou přinesl také nedůvěru ideologiím, které slibovaly „velký   příběh“  se šťastným a definitivním  vyústěním. Neslavným koncem  komunistické ideologie, odrazující propagandistickou nabubřelostí,  byla  nahlodaná přitažlivost jakýchkoli vizí, snících o dobré budoucnosti. Do této vývěvy odsávající  ideologie z horizontu lidské  naděje,  se  dostala i křesťanská víra se svým „velkým příběhem“: očekávání budoucího věku, který je spojen s příchodem Krista a jeho královstvím, se postmoderním křesťanům vytrácí. Eschatologická perspektiva chřadne. Po roce 1989 se oficiální křesťanství u nás spoléhá na tradici, zaběhané formy kostelního obřadnictví, ceremoniální  provoz, na obvyklou strukturu farního a sborového života.

Tím dostává víra v druhé polovině 20. století další úder, který postihuje nerv jejího zaměření  na budoucnost,  na odpovědnost  za zítřek. Klíčem k pochopení současných dějů v osobní i společenské  rovině už průměrný  křesťan nehledá  u Boha a jeho spasitelného  díla v Kristu, jak to formuluje církevní učení. Nic pozitivního však neočekává ani z toho, co  biblické  svědectví  spojuje  s Božími  sliby, s tím, co  má být ovocem  Boží  vlády  v budoucnosti,  a co by nám pomáhalo zvládat úkoly dnes a zítra. Je to ztráta transcendence v její celkové časové i prostorové struktuře. Žádný „velký  příběh“ v minulosti, žádný „velký příběh“ v   budoucnu. Vpád každodennosti, jež si na člověku vynucuje pouze pragmatickou  pozornost, je i  v  křesťanském prostředí na postupu. Pocit moderního, a dnes musíme říci postmoderního  člověka (a také postmoderního křesťana), se dá shrnout takto: žijeme na malé planetě bloudící  vesmírem, nebe nad námi je prázdné, nás ani celý vesmír nikdo nevtahuje do nějakého smysluplného příběhu,  který by nás naplňoval a vedl po celý život. (Ještě v padesátých letech minulého století rozvířil hladinu filosofického dialogu francouzský paleontolog a myslitel Teilhard de Chardin svým projektem Krista jako bodu Omega, k němuž všechno spěje jako k vyvrcholení dějin; srv. jeho knihu Der Mensch im Kosmos, Berlin 1959.) A když  tuto poněkud  nadnesenou  větu  komprimujeme do  malého  balíčku „na cestu v každodennosti“, můžeme říci: tradiční víra jako soubor představ, které se k ní po staletí vázaly, ztratila spojitost s odpovědností, hlubokou vděčnosti za život, s mravní  kázní  a nadějným výhledem  do  budoucna. Tradiční představy nefunguji, duchovní náboj se vytratil.  Postmoderní nálada  válcuje  nejen  lidi  kolem  nás,  zmocňuje se i duše křesťanů. I na zdech modliteben, chrámů, sborových domů a kostelů lze pomalu číst neviditelné logo: vyhaslý případ.

Rozdmýchat žár z vyhasínajícího ohniště lze jen tak, že dýcháme na jiskry. Ne jednou, ale opakovaně. Znovu a znovu. Jsem  přesvědčen, že  křesťanská víra není vychladlým popelem, ale žárovištěm, z něhož může znovu vyšlehnout plamen. Chce to však naši oddanost, náročnou myšlenkovou práci, nově porozumět tomu, co od nás Bůh čeká a ochotu vzít  na  sebe odpovědnost za jeho věc v tomto čase.

 

* O tomto  jevu  nepřiřaditelné  odpovědnosti  za  zlo,  které  se  vymyká všem dosavadním představám, přesvědčivě píše H. Ahrendtová v knize  Eichmann in Jerusalem: ein Bericht von der Banalität des Bösen, München 1964 (česky: Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla); viz též O násilí, Praha 1995.

 

Jakub S. Trojan: Ježíšův příběh – výzva pro nás. Praha : Oikoymenh, 2005, s. 30-31, 37-39.