Auveh, běda mně hříšnici . . .

(„Naříkání církve svatej na ukrutnost tyranúv“)

  1. Auveh, běda mně hříšnici

a nešťastnej bídnici,

nevím, co sobe počíti,

kam mám pro pomoc jíti,

Turek mne trápí,

Papež mne tratí,

žáden ku pomoci mé nekvapí;

polituj mne, milý Pane,

ať se zahanbí pohané!

2   Jáť jsem jako v trní rúže,

      bode mne, kdo jen múže,

      i k obraně mej poslaní

      lúpí mne z každej strany,

      rúznice, zvady,

      závisti, zrady,

      nyní jsú štěstí mého závady.

      Polituj mne, milý Pane,

      ať se zahanbí pohané!

3   K tobeť se, Pane, utíkám,

      neb smutná nevím nikam,

      obráncem budiž mi ty sám,

      když já docela klesám.

      Zhub nepřítele,

      daj spasitele,

      zbaviž mne krvavého kúpele!

      Polituj mne, milý Pane,

      ať se zahanbí pohané!

Takliž já předce v úzkosti . . .

1 Takliž já předce v úzkosti

svej musím trvati,

těžce naríkati,

an mi vždy více bolesti

chce Búh nakládati,

mne zarmucovati?

Uvadlo ve mne srdce mé,

až i ty mé kosti

přischly z bolesti

k kúži mej.

 

2 Já jsem jako ten na streše

vrabec osamelý,

útechy zbavený,

a jako bez tovaryše

pelikán spanilý,

vekem ostarelý . . .

Prátelé zdaleka stojí,

a nenávistníci,

zlostí horící

plesají.

 

3 Ale když se Bohu mému

líbí mne tak míti,

musí, jak chce, býti,

já se jako otci mému

nechci protiviti;

múž on to zmeniti,

nech jen mne šmihá bičem svým,

neb koho on tresce,

sobe míti chce,

dobre vím.

 

4 On po búri utíšení

učiniti ráčí,

kdy se najvíc mráčí,

a po pláčí potěšení

nalievati stačí – – –

tak on vždycky kráčí . . .

Příjdeť čas, že mne potěší,

ukáže svú milost,

pomoc i radost

mej duši.

 

5 Ó bože múj, má naděje,

radost srdce mého,

i kochání jeho,

nech se mi svetlo zasmeje

obličeje tvého,

zbav mne všeho zlého!

Daj mi pomoc v mém súžení,

čas jest smilování,

i retování

v trápení . . .

Ač mne Pán Búh ráčí trestati . . .

 

1 Ač mne Pán Búh ráčí trestati,

však smrti hneď nepoddává,

ačkolvěk zdá se i hnevati,

však těšiti neprestává,

tvář zurivú,

mysl dobrú

vždy k svým zachovává.

I proč se smútíš

a proč mne rmútíš,

duše truhlá?

2 Hněv Páně rád nositi budu,

neb sem jemu těžce zhrešil,

ať bych se tudy jeho súdu

a spravedlnostem naučil,

jeho metlu,

mne pamětnú

rád líbati budu.

I proč se smútíš

a proč mne rmútíš,

duše truchlá?

 

3 Ač jsem koli v svete opuštený,

však v Tobe dúfati budu,

zdaliže ja zahanben budu

při posledném tvojem súdu?

Ty sám, Pane,

vzhlédniž na mne,

k tobe volám verne!

I proč se smútíš

a proč mne rmútíš,

duše truchlá?

 

4 Odstuptež vy všickni ode mne,

kteríž činíte nepravosť,

neb sám Hospodin jestiť při mně

a přijal jest mne na milosť;

on zarmútí,

on potěší,

pokorných povýší!

I proč se smútíš

a proč mne rmútíš,

duše truchlá?